„Ajťák“ terapeutem?

Na rozdíl od některých svých kolegů zatím nepracuji čistě jako psychoterapeut, ale podstatnou měrou také jako „ajťák“, konkrétně jako ten, kdo programuje weby, tj. po funkční stránce vyvíjí internetové stránky. Když o tom říkám lidem, kteří mě neznají, setkávám se někdy s poměrně silnými reakcemi, od nadšených, přes obdivné až po udivené a pochybovačné. Cítím proto potřebu trochu vyjasnit, jak to vlastně s tím „ajťáctvím“ a psychoterapií mám

Ano, několik dní v týdnu, aktuálně přibližně 3-4, trávím převážně před obrazovkou počítače a po schůzkách s kolegy z oboru a zákazníky. Zbylé dny se pro změnu věnuji své psycho­terapeu­tické praxi a vzdělávání se (škola, výcvik, supervize).

Jak si možná umíte představit, jsou to vcelku hodně odlišné režimy života. Jako programátor například uplatňuji především abstraktně-logické myšlení a k práci téměř nepotřebuji registrovat emoční ani tělesné prožitky. U psychoterapie, zvlášť u Gestalt terapie, naopak často klademe na emoce i tělo důraz, snažíme se sebe sama i druhého člověka vnímat celistvě, čehož pouhou myslí nikdy nemůžeme dosáhnout.

Práce s počítačem je ve svém principu určená přesně danými pravidly, provedete-li akci X, obdržíte vždy odpověď Y, a pokud jste ji neočekávali, je to dáno buď vaší nedostatečnou znalostí oněch pravidel nebo nevhodným návrhem tvůrců programu, se kterým pracujete. Jinými slovy, současné digitální stroje nemají vlastní mysl, nic principiálně nového z nich nikdy, z podstaty, nedostanete. Jak zásadně jiné je to u lidí! Jsme bytosti plné rozporů, zmatku, pochybností, neuvážených rozhodnutí, ale stejně tak jsme, každý z nás, tvořiví, hraví, schopni spontaneity, lásky, víry, altruismu a spousty dalších činností, jejichž účel nám (z logického hlediska) často uniká, ale jež nás dělají lidmi nejvíce. Terapeutický vztah dvou lidí je pravidly z vnějšku svázán jen málo – etickými zásadami a formální domluvou na místu, čase a třeba i tématu setkání. To zásadní se ale odvíjí od jedinečného životního příběhu a osobností klienta i terapeuta a také někdy trochu až mystického třetího zdroje: jedinečné kombinace obou těchto bytostí při jejich vzájemném setkání. V takovémto poli pak nebývá o nečekané situace a objevy zas tak velká nouze.

Rozdílů mezi mými dvěma pracovními režimy by bylo možné najít spoustu, zmíním zde ještě jeden – účinek záměrnosti. Zatímco programuji, pak pokud přijmu pravidla hry (tj. naučím se dostatečně správné postupy) a vím, čeho chci dosáhnout, stávám se do značné míry pánem situace a jedině můj záměr, má vůle a představivost řídí, jak to celé bude nakonec vypadat a fungovat. Ne tak v terapii! Myslím, že každý terapeut dříve nebo později (ale spíše dříve…) dospěje k poznání, že ať je jeho analýza potíží klienta sebevíc pronikavá, osvětlující a pravdivá, pokud se pokusí přimět klienta, aby se podle ní „změnil“, narazí na jediné – odpor, který je tím silnější, čím větší je terapeutův záměr „pomoci klientovi prohlédnout“!

Co z toho mám? Nedokážu se rozhodnout, co dělat? Dříve v životě jsem si prošel obdobím, kdy jsem měl pocit, že bych se měl rozhodnout pro jednu variantu a tu takzvaně „dělat pořádně“. Taky jsem měl období, kdy jsem poměrně usilovně hledal paralely a styčné body mezi oběma těmito světy a, popravdě, moc nenacházel. A pak jsem konečně pochopil, že rozpory a „nepřekonatelné rozdíly“ si v tom dělám úplně zbytečně: obě činnosti, jak programování, tak psychoterapie, mě v současnosti jednoduše baví a naplňují, každá jedinečným způsobem a ani jedna zcela. Potřebuji obojí k tomu, abych se cítil dostatečně svobodným a užitečným v tom, co dělám, z hlediska obživy, zaujetí i smyslu. Ty dva režimy práce jsou vlastně natolik rozdílné, že se výborně doplňují a vzájemně se sytí. Abych parafrázoval jeden absurdní termín z firemního jazyka, je to taková má work-work balance (přesněji spíš life-life balance, pokud vnímáme práci jako činnost, kterou vlastně trávíme většinu dospělého života). Samozřejmě, není všechno jen růžové, občas jsou přechody mezi oběma režimy obtížnější a celé mě to nutí poměrně přesně plánovat, co kdy budu dělat, ale v zásadě převažuje synergie.

Co z toho vyplývá pro mé klienty v psychoterapeutické praxi? Malou komplikací může být to, že pro terapeutická setkání nemám obecně volný celý týden a je se mnou proto trochu těžší časová domluva. Věřím ale, že to, že se nepohybuji výlučně v onom trochu specifickém prostředí pomáhajících profesí, je pro naši práci prospěšné a že to ony drobné praktické potíže bohatě vyrovnává.

Přeji vám naplňující den, ať už děláte cokoliv!

prosinec 2011